Pochopitelně karma. Velmi dobrý a poučný příspěvek, Martine

Tak u nás v Beskydech a okolí po pohřbu pro smuteční hosty hudba a tanec nebývaly a nejsou. Ano, pivo a štamprlky destilátu pro chlapy a likéru pro ženské jsou.

V jakési chudé obyčejné

rodině měli desetiletou malou dceru. Dítě bylo velmi duchovně vyspělé, avšak onemocnělo tak, že umíralo. Auntie Mellingerová se s ostatními sešla, aby sledovali, jak odchází na věčnost. Brzy poté, dítě se zaujatou pozorností řeklo: „Poslouchejte! Poslouchejte!“ Mohli jak chtěli a přesto nic neslyšeli. Dětské uši uslyšely věci, které nebyly z této země. Přesto však, krátce potom, začaly slyšet nejúchvatnější hudební tóny, které zjevně nebyly z tohoto světa, ale ozývaly se z dálky. Rychle se to přibližovalo a bylo to slyšet čím dál víc, až to nakonec na chvíli utichlo přímo nad domem, kde se shromáždili. Dětská tvář se rozzářila skutečnou svatozáří slávy, a když Boží přítomnost naplnila pokoj, uvědomili si, že je obklopila skupina nebeských bytostí, a když téměř slyšeli třepot křídel andělů, duch maličké vyšel ze svého hliněného chrámu v úchvatné radosti z vytržení. Nebeská hudba se znovu ozvala a zanedlouho se ztratila v dálce. Andělská kapela se vrátila do Nebeského města a duch dítěte odešel s nimi. „Přijď andělská kapelo, přijď a postav se

okolo mě! Ach, odnes mě pryč na svých sněhobílých křídlech k mému věčnému domovu.“

Bylo to v prosinci 1948. Byli jsme čtyři děti. Tříletý bratr vážně onemocněl. Dnes by to lékaři zvládli, tenkrát ne. 26. prosince bratr upadl do agónie. Po nějaké době se na chvíli probral a přítomné ošetřovatele řekl: "Zavolejte mi (vyjmenoval všechny členy rodiny) a řekněte jim, že odcházím do nebe." a skonal. Nikdo z nás si nevzpomněl, že by s nim na toto téma někdy mluvil. I to, že dokázal vyjmenovat všechny členy rodiny nás překvapilo.