Smrt jako součást života, smrt jako uvědomění si vlastní identity

Kdy jindy psát o smrti, než v den, kdy učedníci Krista propadli beznaději, kdy ztratili víru ve slova svého Mistra? O smrti, která je jedinou jistotou našeho života. 

Lidstvo se se smrtí vyrovnává od svého vzniku. Přemýšlí o smrti a snaží se zjistit, co to vlastně smrt je. Nejde jen o náboženské vůdce, filozofii, ale také vědce. Šnůra pojednání o smrti se táhne od Mezopotámských  legend o Gilgamešovi, zápisů na egyptských chrámech, antických spisů , severských Ság, židovské a křesťanské písemnosti shrnuté v Bibli až po současné vědecké či pseudovědecké studie, o to paradoxnější, že do dnešních dnů věda není schopna dát odpověď na otázku, co je to život. 

Zatímco většina z nás občas o smrti přemýšlí, tak o životě, jeho podstatě už moc ne. Mnozí, netroufám si říci většina, se řídí tím, že o životě se přemýšlet nemá, život se má žít. Většinou do chvíle, kdy nastane událost, která dotyčného, dotyčné donutí se nad životem zamyslet. Nad životem a jeho krátkostí a pomíjivostí. Zatímco dříve smrt doprovázela člověka od jeho narození, tak dnes se snažíme smrt vytěsnit z našeho života. Protože chceme žít ten život a nepřemýšlet nad ním a neuvědomujeme si, kolik lidí umírá osamoceně v nemocnicích, domovech důchodců v osamění, bez přítomnosti svých blízkých. 

Nemá smysl řešit pohled na smrt v rámci vývoje či civilizačních zvyklostí. Pro nás je důležité, že od Antiky donedávna věnovala Evropa velkou pozornost umírajícím. Většina lidí umírala v kruhu své rodiny s vědomím, že po smrti následuje život. Pro Římany a staré Řeky to znamenalo překročení řeky smrti s úplatkem pro převozníka, který je převezl ze světa života do světa smrti. S příchodem křesťanství pak přechod ze světa smrti a slz do světa radosti a života. Pro raně křesťanský a pozdně antický svět byla smrt zárukou věčného života pro ty, kdo přijali Krista. Kristus sám byl tou zárukou. Byl spojením mezi pozemským a nebeským světem. 

Svatý Augustín v letech 421 až 422 sepsal ,to co Nicolas Truong nazval Pohřební chartou Západu, traktát „O péči o mrtvé“. Jedná se vlastně o seznam modliteb a úkonů, které mají pomoci umírajícímu za jeho účasti, odejít z tohoto světa. Ne, že by svatý Augustin přišel s něčím převratným a novým, svatý Augustin jen navázal na starou pohanskou tradici, které dal křesťanský význam a jde li to tak říci, zbavil umírajícího samoty v jeho údělu. Už to nebyl převozník, kdo převáží mrtvého na druhý břeh, ale byl to člověk, který doprovází umírajícího, aby jej posléze předal do rukou Krista. Tím, že člověk zemřel, nekončil jeho život. Zatímco tělo zemřelo, Duše odcházela do života. Což bylo uzavřeno i symbolicky, kdy tělo bylo vynášeno z domu do kostela. Ze světa pozemského do světa věčného. Příhodně to nazval historik Ernst Kantorowizc. Dvojí tělo krále. Na jednu stranu tělo umírá, na druhou stranu přežívá v myšlenkách pozůstalých, zatímco duchovní tělo už je jinde. Ostatně tato koncepce vedla ke známému „Král je mrtev, ať žije král“. 

Asi málokdo bude znát jméno Marie Svatošová a ještě méně lidí bude znát její knihu „Hospice a umění doprovázet“. Je to žena, která jako první po roce 1989 otevřela hospic v Červeném Kostelci. Lékařka a pro mě česká matka Tereza, která pochopila, jaký význam má pro umírající duchovní péče. Že i ten umírající potřebuje nejen lékařskou péči, ale také duchovní, že potřebuje nejen utišující léky na bolest, ale také slovo, že umírající potřebuje cítit, že ani v okamžiku smrti není sám. Pochopila, že i v okamžiku smrti potřebuje umírající vědět, že není sám, že neumírá sám, že i v okamžiku smrti se může spolehnout na lidi kolem sebe. Protože i když lékařská věda dospěla tak daleko, že umožnuje odchod ze světa bez bolestí, tak nikdy nenahradí rodinu. Ostatně to ani hospic, ale na rozdíl od nemocnic hospice umožňují rodinným příslušníkům strávit poslední chvíle s tím, kdo umírá. 

Vzpomínám si, jak umřela jedna z našich tetiček v Bylanech na Chrudimsku. Byli jsme malé děti a hráli jsme si kolem její rakve v seknici. Kolem rakve byly svíčky, na rakvi květiny. Prostě teta umřela. Možná jsme to tenkrát nechápali, ale nějak nás to nevyvedlo z rovnováhy. Byla tady a už není. Rakev byla v seknici tři dny, pak byl pohřeb. Pohřeb, hostina a nakonec hudba a tanec. Král zemřel, ať žije král. 

Při tomhle nezapomenu, jak před čtyřmi lety zemřel můj otec a když jsem tam přijel tak mi moje čtyřletá neteř z rozjásanou tváří oznamovala „Ahoj Martine, víš, že děda umřel?“ Řekla to tak, že i moje sestra se zasmála. Nevinnost dítěte vytvořila most mezi smrtí a životem. Stejně jako nevinnost Krista. Berme smrt jako součást života, jako přechod mezi něčím co končí a co začíná. Co? To neví nikdo, ani křesťané, proto věříme, že to je život. 

I proto je zítřejší neděle  pro křesťany tím Největším dnem kdy se zdraví „Kristus vstal z mrtvých“  s odpovědí „Opravdu vstal!“ Víra měnící se v jistotu. 

Christus resurrexit!