Má život a bezpečnost Evropanů menší cenu, než snaha pomoci uprchlíkům?

Jsou otázky na které by měla být jednoznačná odpověď. Je to například otázka bezpečnosti obyvatel státu. V užším slova smyslu bezpečnost vnitrostátní, v širším pak otázka bezpečnosti státu jako takového.

Zatímco málokdo pochybuje o tom, že stát by měl dbát o bezpečnost svých občanů, tak u politiků se již tak jednoznačné odpovědi nedočkáte. Jejich proslovy po každém teroristickém útoku ve stylu, že se musíme naučit žít s tímto nebezpečím a že to je daň za demokracii a lidská práva nejsou dvakrát uspokojující a dalo by se říci, že jsou lehce znepokojující. Je v tom i trocha alibismu. Něco říci a zároveň neříci nic. Nic, co by mohlo být považováno za jasnou odpověď, za jasný postoj. Hlavně pak doplnit bezobsažné fráze o evropských hodnotách, které si nedáme vzít. A zatímco tyto proklamace plní stránky novin, pokaždé, když se ukáže, že integrace selhala a multikulturalismus je mrtvý projekt, tak v Evropě nadále umírají lidé. 

Lidé, jejichž jedinou chybou bylo, že se narodili jako občané států, které jsou „vyspělé, vstřícné“ a mají otevřenou náruč pro každého, kdo pochází z Afriky anebo Blízkého východu. Hlavně pro muslimy. Protože nikdo jiný nemá problém. Slyšeli jste někdy, že by se někdo zajímal o integraci arabských křesťanů z Libanonu, Sýrie, Iráku? Buddhistů z asijských zemí, Číňanů, Vietnamců, hinduistických Indů? Neslyšeli, protože to není na pořadu dne, není, protože jejich integrace není potřebná. Tyto skupiny si našly místo v západní společnosti, aniž by o nich společnost pak někdy slyšela. Vše se točí jen kolem islámu a muslimů, bez ohledu na to, jestli pochází z Afriky anebo Asie. Islámu, jehož kritika bude za chvíli srovnatelná s popíráním holocaustu, islámu, kde když už není argumentů se vytáhne kalibr „nejtěžší“, že kdysi v dávných, bájných dobách, byl islám světlem civilizace a tolerance. 

Když progresivní švédské feministky v pozici ministryň své země odjely do Iránu, tak si nasadily na hlavy hadrošátky, aby náhodou, neurazili politické představitele dané země. Co na tom, že v té samé zemi ženy bojují za to, aby ty „hadry“ na hlavě nemusely nosit? Když Evropan bude mít dvě ženy, tak bude trestně stíhán pro bigamii. V případě muslimů se ovšem udělí „výjimka“. Asi každý ví, co taková výjimka znamená pro budoucnost. Dělají se výjimky ve stravování ve školách, protože co kdyby strava pro muslimské děti by byla kontaminována něčím co islám zakazuje? A jak jinak, nikdy se pak neřekne, že to je kvůli muslimům, ale protože vepřové je moc tučné a není moc zdravé. Případně jiné výmluvy. Pamatujete, jak se bojovalo proti zákazu burkin na plážích? Jedním z argumentů bylo, že to stíží společenský život muslimek (sic!)  Takže ti, co protestovali proti zákazu burkin akceptují poníženost  žen v islámu? Co tito a další jsou schopni akceptovat? 

V souvislosti s „uprchlíky“ se často mluví o extrémismu. Otázkou je, co je to extrémismus? Je to obrana své vlasti, obrana křesťanských hodnot, obrana našeho způsobu života, jazyka, obrana evropských hodnot bez různých přívlastků? Hodnot spočívajících na svobodě myšlení, vyjadřování, demokracii, kde platí právo pro všechny stejně, ber nebo neber? Je extrémem kritika islámu? Je extrémem bránit se postupnému pronikání islámu do našich životů a postupná, vnucovaná, islamizace společnosti bez ohledu zda si to společnost přeje? Pokud je tohle extrémismus, tak jak potom nazvat betonové kvádry u náměstí evropských měst? Doporučování ženám v mnohých zemích, aby svým oblečením neprovokovali muslimy? Omlouvání islámského terorismu, s tím, že to nemá s islámem nic společného? Bohužel, mnozí si nechtějí přiznat, že to má nejen spojitost s islámem, ale v islámu mají tyto „činy“ i oporu. Ostatně v islámu najdete oporu skoro pro všechno. 

Hlavně mi neříkejte, že když odmítám islám, že nemám jíst kebab anebo sledovat břišní tance. Obojí zde bylo již před islámem. Neříkejte mi, že islámu vděčím za arabské číslice, které vynalezli Indové, neříkejte mi, že islámu vděčím za Aristotela a další řecké filozofy, protože Arabové je poznali až díky překladům syrských a chaldejských mnichů. A hlavně mi neříkejte, že islám byl někdy tolerantní k jinověrcům, protože ta „tolerance“ byla draze vykoupena a kdo nemohl zaplatit měl jen dvě možnosti. Stát se muslimem anebo smrt. 

Smrt, která tak často je součástí současné politiky vítání „uprchlíků“. Smrt nevinných, která padá na politiky a všechny, kteří tak s nadšením vítají společenskou diverzitu, ukazují na těžké podmínky „uprchlíků, ale zároveň se snaží dehonestovat všechny, kteří řeknou, že král je nahý. Paradoxně tito, co tak nadšeně vítají uprchlíky, zároveň nemají chuť se o ně postarat. Pak ovšem nemají ani právo po mě požadovat, abych jim pomáhal, nehledě na to, že je moje právo se rozhodnout komu pomoci a komu ne. Ostatně, ani ten Kristus na kterého se mnozí tak často odvolávají v rámci křesťanské lásky, nepomohl všem. Pomohl jen těm, kteří v Něj uvěřili. Kruté? Možná, ale pak by možná žila i tato mladá dívka z Kandelu zavražděná Afgháncem.  Její život byl obětován ideologii „humanismu“ a „liberální“ demokracie. 

Smrt zbytečná. Zkažený lidský život, který byl obětován pro budoucnost těch, kteří si našich životů neváží.