Nejsme rasisté, ale……aneb, proč obhajoba musí takto začínat?

Zatímco mnozí politici, obhájci imigrace a různé nevládní neziskové organizace obhajují imigraci a mnohdy působivými slovy o budoucím blahobytu, tak dopady na ty obyčejné lidi je moc nezajímají. 

Naposledy prospěšnost imigrace nepochopili lidé v Římě. Tedy obyvatelé chudinské čtvrti San Basilio, kteří se vzbouřili proti rozhodnutí úřadu nastěhovat do jejich čtvrti, do sociálního bytu marockou rodinu. Jejich argumentace je logická. Úřady by se měly nejdříve postarat o vlastní chudé a teprve potom o imigranty. Jak řekl šestadvacetiletý Enzo Morea „To není rasismus. Je to o nespravedlnosti. Sledovat jak oni obsazují byty, když my nic takového nemáme.“ Enzo Morea se svým otcem žije v karavanu, protože nemají ani na nájem v sociálním bytě. 

Další, Andreo Morea požádal o sociální bydlení již v roce 1991, ale město pro něj a další byty nemá. Zato pro imigranty se byty najdou vždy. Je to o to smutnější, že tito lidé nejsou typickými pobírači sociálních dávek, ale lidé, které semlela ekonomická situace Itálie. Lidé, kteří doplatili na „sociální politiku“ italských vlád.

„Nejsme rasisté, ale takhle to dál nejde“ obhajovali se obyvatelé Calais v souvislosti s kriminalitou a agresí imigrantů. Po čemž v článku na iDnes následuje výčet toho, s čím se obyvatelé toho francouzského města musí potýkat.

Nejsem rasista, ale!. Nejsem rasista, přesto! Atd. Takto začínají mnozí na diskusích, když chtějí vyjádřit svoje problémy s menšinami. Nejsem xenofob, nejsem islamofob, začínají další, když se vyjadřují o islámu a problémech s muslimy. Nejsem to, nejsem ono, nejsem, nejsem, jen chci říci že.

Chápete, kam jsme se to dostali? Bojíme se poukázat na problémy a tak se předtím obhajujeme, že nejsme rasisté a není to jen u nás, je to napříč Evropou. Lidé se bojí kritizovat menšiny, poukázat na problémy s menšinami, jen aby je někdo neoznačil za rasisty. Případně za něco jiného. Mají strach, přestože dnes a denně je politici přesvědčují, že žijí v demokracii, že existuje svoboda slova. A nejen politici. A myslím si, že je na místě se zeptat, proč se bojí říci věci naplno, bez přívlastků, bez omluvy, za to, že vůbec svůj názor chtějí říci?

Vím, proč se bojí, vidím to dnes a denně v médiích, kde jsou propírány strany, které jsou „xenofobní“, „rasistické“, „neonacistické“, „fašistické“ jen proto, že poukazují na problémy s menšinami, muslimy, imigranty. Ti lidé mají pocit, že říci naplno svůj názor je bude společensky deklasovat, že označení za rasisty jim uškodí v práci, ve společenském styku. Vidí, že je stíhán a trestán i parlamentní politik, který chce omezit imigraci muslimů z Maroka, jako například pan Wilders z Nizozemí.

Kde je tedy ta demokracie, spravedlnost, svoboda slova, když na jednu stranu se stíhá kritika chování menšin a na druhou stranu je snaha o zamlčení kriminality imigrantů, což bylo a je předmětem kritiky například v Německu, nejen v souvislosti se Silvestrovským veselím 2015, ale také v případě nedávno zavražděné dívky, dcery vysokého úředníky EU? Případně soudy bagatelizují znásilnění a násilníka neodsoudí a propustí jako v Rakousku?

Tak kde je ta demokracie, svoboda slova a spravedlnost? Anebo  platí je pro někoho?