Desítky tisíc lidí možná demonstrovali za liberální demokracii, ale miliony jí odmítají

Známý aktivista a bloger Tomáš Pesczyński dnes napsal dva blogy o obraně liberální demokracie. Respektive jeden článek o hledání obránců liberální demokracie a druhý o demonstraci na podporu liberální demokracie

Ani s jedním jeho blogů nechci polemizovat. Spíše by mě zajímalo, proč se aktivisté jako on nezamýšlí nad tím, proč ta jejich „Liberální“ demokracie přestává být populární?  Proč se nezamyslí nad tím, že lidé neodmítají demokracii jako takovou, ale odmítají demokracii s přívlastky? A co si lidé jako pan Pescyňski představují pod spojením demokracie a liberální. Nebudu bazírovat na slovíčkách a pojmech, protože co je liberální a co je demokracie ví každý. Ve své podstatně liberalismus by měl být vrcholem demokracie, kdy by měla být zodpovědnost přenesena na každého jedince s minimem zodpovědnosti státu za život lidí. Což zároveň značí, že jeden bude respektovat druhého. Obávám se však, že tohle asi pan Pescyňski a další aktivisté nemají na mysli, protože nejsou schopni respektovat ani výsledky voleb.

A dokonce si o autorovi a dalších z mého hlediska levicových aktivistů, myslím, že ani nejsou demokraté. Jsou to aktivisté, kteří se za pomoci nátlakových akcí snaží prosadit svojí vizi společnosti. Tímto mají spíše než k demokratům blíže ke komunistům, nacistům a fašistům. Tyto nátlakové akce měly snad význam v šedesátých letech minulého století, kdy se bojovalo o rovnost černých Američanů s bílými, rovnost menšin všeobecně, rovnost sexuálních menšin apod. I když, pan Pescyňski by si měl uvědomit, že tehdy tyto nátlakové akce různých aktivistů, byly podporovány Moskvou, protože komunisté v tom spatřovali možnost jak narušit západní demokracii. O komunistech si mohu myslet cokoliv, ale rozhodně to nebyli pitomci. Naprosto přesně věděli, kde jsou slabiny demokracie. Je tedy obdivuhodné, že bojovník proti Rusku jakým zmíněný autor je, používá stejné metody nátlaku, které před pěti desítkami let používali komunisté na Západě ve svůj prospěch.

Můj osobní pohled a názor na liberální demokracii je, že už nejde o demokracii, přestože se demokracií ohání. Protože ta demokracie někam vymizela. Média cenzurují vše, neříkám, že to mají nařízené, co se nehodí do pohledu „liberálních demokratů“. Používají eufemismy pro islámské teroristy, pro problémové menšiny, aby o to více pak označkovala všechny, kteří poukazují na problémy s muslimy, menšinami a dalšími „preferovanými“ skupinami za populisty, ultra-pravičáky a když je třeba dát slovům údernou sílu, tak i za neonacisty, xenofoby a fašisty. A nesmím zapomenout na islamofoby, homofoby a já nevím jaké další sociální fobie jsou schopni tito „demokraté“ vymyslet, jen aby ze svých oponentů udělali neschopné jedince, kteří jím sice nestojí ani za to, aby jim podali střevíček, ale stojí jím za napsání desítek tisíc článků, kde je odsoudí.

Mimochodem, označit někoho za populistu, jen proto, že ukazuje na problémy, které se lidí dotýkají, jako je například soužití s muslimy v západní Evropě, je naprosto mimo věc. To prostě není populismus, ale pojmenování stavu věcí. Populismus je slibovat ráj na zemi a nalákat na tyto sliby ty nejchudší, jen za cenu jejich hlasu ve volbách. A nejde jen o zrušení poplatků u doktora či svačiny pro „chudé“ děti ve škole.

Nejsem politolog, nejsem sociální analytik, nejsem ta „elita“, která volí správně. Přesto si na rozdíl od těch všech analytiků, politologů a elit myslím jednu věc. Lidé přestávají díky těmto věřit v demokracii, proto tyto samozvané elity lidem pohrdají. Lidé nemají zpětnou odezvu na svoje problémy, a když, tak jsou jejich problémy bagatelizovány, zesměšňovány. Proto dávají hlas tomu, o kom si myslí, že jim bude naslouchat, kdo nahlas řekne, co oni si myslí. A kdo s nimi o tom bude diskutovat a ne prosazovat svojí vůli silou a nátlakem. Odmítnutí dialogu, jak to dělají aktivisté a zastánci liberální demokracie s poukázáním na názory druhého o demokracii moc nesvědčí. Spíše to svědčí o strachu dotyčných, že by v dialogu neobstáli.

Jenomže strach z dialogu je znakem totality a ne demokracie. Strach vyslovit jiný, než všeobecně přijímaný názor je znakem totality a nikoli demokracie. Jenom totalita se bojí jiných názorů, demokracie je unese. Co však demokracie neunese je, když její podstata, je podrývána nástavbami jako je multikulturalismus, pozitivní diskriminace, kdy hlasy poukazující na problémy ve společnosti jsou umlčovány ve jménu nějakých narychlo spíchnutých hodnot.

Ne, lidé nezatracují demokracii. Nevolí proti demokracii. Volí pro demokracii, kde zákony budou platit pro všechny bez výjimek. Kde ten, kdo je z menšiny nedostane přednost, protože je černý, ale protože ukáže, že je lepší než bílý. Kde náboženské skupiny budou mít stejná práva nejen na papíře, ale i ve skutečnosti, takže se nebude preferovat jedna náboženská skupina ve školních jídelnách jako je tomu v Británii.

Pokud je toto populismus, tak jsem populista. Pokud je to fašismus, tak jsem fašista. Pokud je to neonacismus, tak jsem neonacista a pokud je to náhodou i názor ultra-pravice, tak jsem následovník Sira Winstona Churchilla