Islám jako naděje pro muslimy, ale chmura pro Evropany

Muslim zůstane muslimem, i kdyby žil sto let v demokracii. Naposledy jsme se o tom mohli přesvědčit v souvislosti s Tureckem, kde čím dál tím více to začíná vypadat jako návrat do období Osmanské říše.

A nemusíme chodit do Turecka. Zcela nedávné desítky tisíc Turků v Rakousku a Německu vyjádřili podporu tureckému prezidentovi a směřování Turecka. Tedy k postupnému opouštění sekulárních principů a směřování ke státu, který je řízen na základě islámského práva a islámských zvyklostí. Došlo to tak daleko, že i většinou zdrženlivý německý tisk se ptal, komu jsou vlastně němečtí Turci loajální.  Inu, jak to vypadá, Německo to není.

Jaké překvapení! Tedy jak pro koho.

To co se dnes v Evropě děje není nic jiného, než co popsal Samuel Huntington ve svém „Střetu civilizací“, Gilles Kepel ve své knize „Válka v srdci islámu“ ale svým způsobem také Miloš Mendel v knize „S puškou a Koránem, či Pavel Barša ve své studii „Přistěhovalectví a liberální stát“. Takže zas tam moc překvapující to není.  Pro mě je spíše překvapení, že se to děje tak brzo, protože když jsem tyto knihy četl, tak jsem nevěřil, že se toho dožiji a předpokládal jsem, že to je otázka tak třiceti až padesáti let.

Ale pokrok nezastavíš.

Podle nedávného průzkumu se nechce integrovat jedna čtvrtina muslimů žijících ve Francii. Je zcela jedno, jestli jich jsou čtyři miliony podle oficiálních statistik anebo osm podle neoficiálních předpokladů. Pořád je to jeden milión lidí jen ve Francii, kteří chtějí žít podle islámu a práva šária a kteří ten islám chtějí nastolit jako to nejlepší řešení pro všechny. A to je jen Francie. Jde říci, že obdobný poměr je ve všech evropských zemích. Při minimálním počtu 44 mil. je to 11 mil. muslimů, kteří odmítají náš způsob života. Zajímavé číslo a co ti ostatní? Nejásal bych, ti ostatní proti islámu nepůjdou, i když jim tak zcela nevyhovuje, ale zpochybněním toho co je v Koránu a zpochybněním islámské nauky by se sami postavili proti islámu a byli by první na ráně těm, kteří islám jako životní filozofii prosazují.

Jeden z největších znalců islámu, žijící v Kanadě pod pseudonymem Alí Siná, si nedělá iluze. Muslimové mohou přijít mírumilovně a žít podle ostatních. Dokud nedosáhnou počtu, kdy si mohou začít určovat podmínky a vymáhat svoje práva. Jako příklad uvádí Mohameda při jeho příchodu do dnešní Mediny. Mohamed se ze začátku přizpůsobil, ale jakmile získal dostatek svých stoupenců, začal pro sebe a svoje stoupence vymáhat práva a nakonec terorizovat obyvatele Mediny.

Podobnost s tím co se dnes děje v Evropě je čistě náhodná. Pouze náhodná, protože co bylo dobré pro Mohameda, je ještě více dobré pro jeho následovníky.  

A tak se ptám, co je pro Evropu větším nebezpečím? Ti „pravicoví extrémisté“, kteří poukazují na problém s islámem a nebezpečí islámu anebo ti, „zastánci nikým neviděných evropských hodnot“, kteří muslimy a islám omlouvají?

A vlastně, kdo je pravicový extrémista, když v Německu rozpoutala debatu kniha sociálního demokrata Thilo Sarrazina „Německo páchá sebevraždu“, kde popsal nebezpečí islámské migrace do Německa, ještě před tím, než Angela Merkel otevřela hranice?