Lehké holky ve středověku

Prodejná láska provází lidstvo snad od jeho počátku. Zmínky můžeme najít ve starých spisech, románech, básních, ale například i v Bibli. V historii byly okamžiky kdy prostituce byla tolerována, stejně jako krutě pronásledována, či naopak byla snaha z prostitutek udělat ctnostné ženy, případně jim legislativně vymezit místo pro jejich činnost.  

 S příchodem křesťanství se pohled na prostituci změnil. Příkladem se stalo evangelium, kde Ježíš odpouští cizoložné ženě a na prostitutku se začalo nahlížet jako sice na zkaženou ženu, ale ženu, která i přes svou minulost může dojít lásky a spásy. Neznamenalo to však, že by prostituce byla vzata na milost, pouze se na ní začalo, za určitých podmínek, nahlížet jako na menší zlo, než byly rozvody anebo zapuzení manželky. Slovy svatého Augustina "Jako má každé město svojí žumpu, tak má i svojí kurvu"

 Dost často převažuje názor, že prostituce byla záležitostí nejchudších žen, což je na jednu stranu pravda, byť neúplná. Pohledem do historie je možné říci, že se to týkalo všech vrstev a stavů, bez ohledu na společenské postavení a majetek. Nešlo vždy jen o rozkoš za peníze, ale také za prosazení politických, případně rodových zájmů a pro mnohé ženy to byl i boční přívydělek při jejich profesi.

 Středověk je v mnoha ohledech velice zvláštní a krásná doba. Nejen co se týká rozvoje umění, architektury, řemesel, univerzit, ale také společenského života lidí. Ač se nám to bude zdát divné tak v dobách vrcholného středověku společenský život nejvíce probíhal na hostinách, což je pochopitelné a různých veselicích, ale také v tavernách, veřejných domech a lázních.

 Lázně nebyly jen místem hygieny, ale také místem potěšení a to přesto, že podle tehdejších předpisů nad provozem dohlížel cech a volení soudci a byl zákaz vstupu osobám, které své řemeslo provozují v noci. Ostatně jeden důkaz nám poskytují spisy, kde je popsáno, jak se muži a ženy koupají společně, tak dalším je ikonografické zpracování od Rogera van der Weydena, kde muži se koupou nazí společně s ženami a promiskuita je brána jako naprosto přirozená věc.

 Jaký význam měly lázně ovšem popisuje také Eustache Deschamps ve svých verších:

Loučím se s Bruselem a jeho lázněmi,

I s dívenkami, jež tě sladce pobaví.

 Sbohem buď kráso má, nadevše drahá mi,

 I tance, zábavy a rovněž písně, vy!

 Je samozřejmé, že jak světská moc, tak moc církevní se snažila tyto projevy nemravnosti potlačit a vykázat z veřejného prostoru. Zvláště, když navštěvovat prostitutky se stalo zábavou všech, jak mladých tak starých. V Paříži Ludvík Svatý vydal nařízení, kde a v jakých ulicích mohou stát veřejné domy, s tím, že mimo určená místa byla prostituce zakázána a tvrdě trestána, což pro tyto ženy znamenalo vyhnání z města a výprasky na pranýři. Na druhou stranu je nutno říci, že to byl Ludvík Svatý, který věnoval roční důchod 400 livrů klášteru Filles-Dieu, který byl určen pro kající se hříšnice.

Jak ambivalentní vztah k provozování nejstaršího řemesla byl v této době, můžeme vidět i na církevním dekretu Burcharda z Wormsu, který pranýřoval ženy, které své tělo nabízejí za úplatu. Mnohem hůře než samotná prostituce si v tomto dekretu stálo kuplířství, neboť zatímco prostitutka hřešila, tak kuplíř či kuplířka přímo sváděli ke hříchu. I přes tvrdé odsouzení však i církev nabízela pomocnou ruku a nechala, například ve Fontevrault postavit útulek pro padlé ženy a snažila se jím pomoci k návratu do společnosti vyhledáváním vhodných manželů.

 Jak již bylo řečeno, pro mnohé ženy byla prostituce jen vedlejším výdělkem, k čemuž sváděly mnohá povolání jako byly pokojské, krčmáčky, pradleny, ale jak je možné číst v básních Villona, také rukavičkářky, čepičářky a další. Je možné říci, že těchto žen bylo v té době více něž prostitutek. Ještě zbývá poslední skupina žen, které nabízely svoje tělo za úplatu. Byly to osamocené ženy, které chodily dům od domu a svoje řemeslo provozovaly nejen ve městech, ale také na venkově.

 Stejně jako dnes i tenkrát existovaly ženy, pro které prostituce byla přežíváním a boj o život a ženy, které patřily mezi elitu. Zatímco ty první oblékaly lněné prosté šaty a byly nejvíce postihovány při občasných zátazích, ty druhé se oblékaly do luxusních suken a jemných kožešin zdobených stříbrem, pozlacenými pásy a hermelínovými ozdobami a byly chráněny vysoko postavenými měšťany a šlechtici a to přesto, že existovalo nařízení zakazující těmto ženám luxusní a vyzývavé oděvy a na mnohých místech musely nosit označení své profese což byl červený baret a bílé stuhy. Ovšem tato pravidla nebyla ani respektována, ani dodržována. Ženy si vždy našly cestu, jak je obejít.

 Co říci na závěr? Prostituce zde byla vždy, nikdy jí žádný zákaz a restrikce nedokázaly vymýtit. Mimo žen, pro které znamenala jediný příjem to byl také prostředek, jak zvětši svoje bohatství anebo politickou moc. Prostituce zde byla, je a bude. Bude zde tak dlouho, jak bude existovat lidské pokolení. A tak místo odsuzování těchto žen, bychom si měli uvědomit, že to není kus masa, ale lidská bytost, která má duši, srdce, svoje radosti a starosti, že i ony, přes svojí “profesi” mají svou důstojnost.

Tak to je lidská krásy cena!

zvetšely paže, zvadly dlaně,

ramena jsou zle nahrbená,

prsa teď visí utahaně

a boky – hnus se dívat na ně;

a stehna, Pánbůh polituj,

jsou jak dvě jitrnice v krámě.

A moje zahrádka? No fuj! (Villon:Nářek krásné zbrojířky)

Použitá literatura: Jean Verdon “Volný čas ve středověku”, Regine Pernoudová “Žena v době katedrál”, Jacques le Goff “Středověký člověk a jeho svět”