Osmý květen. Den osvobození? Spíše den, kdy jedna totalita vystřídala druhou

Blíží se den výročí našeho osvobození od nacistické okupace. Den, kdy skončil Protektorát, den kdy začalo zúčtování s nacistickými kolaboranty. Den, který byl předzvěstí jiné totality. 

Ti starší si ještě pamatují jak od pátého do devátého května běžely v televizi filmy oslavující hrdinství sovětských vojáků, hrdinství pražských povstalců, hrdinství členů komunistického odboje. Symbolem této doby byl šeřík a tank číslo 23, komunistickou propagandou vydávaný za bájnou T-34, přestože se jednalo o IS-2. V této komunistické agitce, oslavující nejen osvobození, ale také náš příklon k táboru míru a socialismu se na mnoho věcí zapomínalo. Zapomínalo se na skutečné osvoboditele Prahy, což byli také Rusové, ale ti špatní. Patřili do Ruské osvobozenecké armády, která bojovala na straně nacistického Německa s cílem osvobodit Rusko od socialismu a totality, pod vedením hrdiny od Moskvy generála Vlasova. Ano, generál Vlasov byl vyznamenán řádem Hrdina  Sovětského svazu za úspěšnou obranu Moskvy, což bylo spojeno i s povýšením na generálporučíka. Když padl u Volchova do německého zajetí, tak si uvědomil, že se stal pro Stalina bezcenným a pokud by se ze zajetí vrátil, tak by ho čekala smrt, smrt pro zrádce, kterými byli Rusové zajatí Němci.

Je smutné, že mnohdy si lidé uvědomí zrůdnost režimu až v okamžiku, kdy se stanou jeho obětí. A těmi obětmi bylo všichni Rusové, Ukrajinci, Kazaši, Arméni, Gruzínci, kteří se dostali do německého zajetí. O tomto Stalinově přístupu věděli všichni českoslovenští komunisté, kteří se uchýlili do Moskvy. Věděl o tom i generál Heliodor Píka, který z pověření Londýnské exilové vlády formoval československou jednotku v SSSR a dostával československé občany ze sovětských gulagů. Však se mu pak komunisté odvděčili provazem. Věděl o tom o doktor Beneš, který podepsal v roce 1943 v Moskvě smlouvu o Československo – sovětském přátelství, se zvláštní doložkou o poválečné spolupráci, po níž následovala smlouva z 8.května 1944 o spolupráci československých a sovětských orgánů na územích, která budou teprve osvobozena. Asi není náhodou, že na toto vše navazoval Košický vládní program z dubna 1945, který připravili komunisté. Program, který vyloučil pravicové strany z politické soutěže v osvobozeném Československu, určil kolektivní vinu Němců a Maďarů a byl základem pro poválečné konfiskace a znárodňování. To vše se souhlasem doktora Beneše.

Základy pro naše vazalství k Moskvě byly připraveny dva roky před koncem války, o které ovšem v té době nikdo nevěděl kdy skončí a s jakým výsledkem skončí.  Přesto Beneš více než hlasům členů uznané exilové vlády v Londýně, více naslouchal komunistům v Moskvě a rozhodl, že po válce se bude Československo více orientovat na SSSR a vládu v Londýně postavil před hotovou věc. Před hotovou věc postavil i Winstona Churchilla, premiéra země, která jeho vládě poskytla azyl a veškerou podporu. Tady je i důvod, proč americká armáda nemohla dojít až do Prahy a to i přesto, že nejen generál Patton, ale i Winston Churchill žádali o vstup amerických vojsk do Prahy. Nešlo o to osvobodit Prahu, ale museli jí osvobodit ti „politicky správní“. Že to znamenalo další mrtvé, jako členy rodiny doktorky Vlasty Kalálové – di Lotti v Bernarticích u Písku. Vynikající ženy, která patřila mezi první vystudované lékařky První republiky, prožila svůj život v Iráku, kam se dobrovolně přihlásila, statečné ženy, která osobním dopisem žádala o milost pro Miladu Horákovou. Její kniha „Doktorka v domě trubačů“, je tím nejdojemnějším co člověk může číst.

Byli jsme tedy osvobozeni Sověty. Přes dojemné obrázky komunistické propagandy, osvobození znamenalo kradení, znásilňování, nejznámější obětí byla naše herečka Květa Fialová,  odvlečení našich lidí do sovětských gulagů ( 7 422), kde zemřel i československý generál Vojcechovský. Původně carský důstojník, který odešel po bolševickém puči a prohrané občanské válce do Československa, kde se během okupace nacistickým Německem zapojil do odbojové činnosti v rámci Obrany národa.

Podobně se Rusové chovali v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a částečně i v Rakousku, Litvě, Lotyšsku, Estonsku. Poslední tři země měly tu smůlu, že sovětská okupace je potkala dvakrát. Jednou v roce 1940 a pak v roce 1944. Všude kam přišla sovětská armáda, následovaná NKVD, byly nastoleny prosovětské vlády, tedy komunistické. Jinde bylo necháno zdání demokracie, jako v Československu. Pouze zdání, pro konejšení Západních spojenců.  Sovětský svaz nás nepřišel osvobodit. Přišel nás okupovat. Okupace začala  s koncem Protektorátu, kdy zde zůstalo několik tisíc sovětských poradců a příslušníků NKVD. Rok 1968 byl jen potvrzením stavu.

Přesto, pokud můžete, zastavte se u pomníku Rudoarmějců, položte květinu. Oni skutečně bojovali proti okupantům. Nebojovali za komunismus, nebojovali za Stalina. Bojovali za svojí vlast a byli stejnou obětí komunismu jako lidé v Československu.