Tak se palestinští Arabové rozhodli, že budou protestovat proti Izraeli a za návrat na území odkud odešli po arabsko-izraelské válce v roce 1948. Jejich paměť je ovšem kratší než život jepice.
Trochu historie. V roce 1947 Organizace spojených národů schválila rozdělení Mandátu Palestina na dva samostatné státy. Arabský a židovský. Pro rozdělení byli všechny tehdejší mocnosti včetně SSSR a USA. Dne 14.května 1948 byl vyhlášen stát Izrael. V ten samý den překročily vojska arabských zemí hranice nově vzniklého státu s cílem tento stát zničit a vyhnat Židy z Palestiny. Po prohrané válce a uzavření příměří v roce 1949 vyzvaly arabské státy palestinské Araby k opuštění území, které Izrael získal jak na základě rozhodnutí OSN, tak území, které Izrael dobyl během války za svou existenci. Převážná většina palestinských Arabů opustila svoje domovy dobrovolně. Nutno uznat, část z nich byla vyhnána a nucena odejít a to na základě akcí Irgunu a Lechi. Akcí, které byly odsouzeny i tehdejším prvním prezidentem Izraele Chajim Weizmann.
Palestinští Arabové se tak stali rukojmími a zbraní arabských státu, které je ovšem nikdy nepřijaly za svoje. A není ani divu. V Jordánsku se v roce 1970 pokusili vyvolat povstání a zkusili zavraždit jordánského krále, což vedlo k vyhnání Organizace pro osvobození Palestiny do Libanonu, kde palestinští Arabové vyvolali válku, která trvala od roku 1972 do roku 1982, kdy na jejím konci palestinští Arabové zavraždili křesťanského prezidenta Bášira Džamáila, po čemž následovala odveta křesťanské falangy v táborech Sabra a Šatíla. A to je jen malý výčet problému, které palestinští Arabové způsobili. Nelze ani opomenout Intifády, kdy docházelo k masakrům židovských obyvatel Izraele, kdy se palestinští Arabové neštítili lží a zneužívaní dětí z nichž nejznámější je kauza s chlapcem jménem Muhammad al-Durrah.
Dnes palestinští Arabové protestují proti Izraeli a za návrat na území, která opustili. Jejich protesty jsou plná násilí, kdy si berou ženy a děti jako živé štíty. Již kdysi izraelská premiérka Golda Meir řekla, že palestinští Arabové nemají rádi svoje děti. Přesně „Mír bude, až Arabové budou milovat více svoje děti, než nenávidět Židy“. Jak asi Arabové milují svoje děti, když je posílají ve vestách plných výbušnin na izraelská kontrolní stanoviště? Když je od mala vychovávají k nenávisti?
OSN má dnes problém s tím, že izraelští vojáci zabili 19 palestinských Arabů a požaduje vyšetřování. Vyšetřování čeho? Je zcela zřejmé, jak se již ukázalo v minulosti, že OSN nejde o spravedlnost, ale o bič na Izrael. Co kdyby se OSN někdy podívala na to, jak se daří Židům v islámských zemích, pokud tam ještě nějací zbyli a jak se daří Arabům v Izraeli, kde mají svojí vlastní stranu a zastoupení v parlamentu? Možná z pohledu Evropy není v Izraeli vše v pořádku. Nicméně je třeba si uvědomit, že Izrael je země, která je skoro sedmdesát let ve válečném stavu. Ne vlastní vinou, nýbrž vinou arabských států a představitelů organizací palestinských Arabů. Izrael vznikl jako země z nouze po nacistických hrůzách a vyhlazování Židů v Evropě. Izraelcům nelze zazlívat, že svůj stát brání, že brání vlastní občany i za cenu, že nežidé jsou částečně „diskriminováni“. Po pravdě, nevím zda není lepší být „diskriminovaným“ Arabem v Izraeli než Židem ve Francii.
Izrael je jediná demokracie na Blízkém východě. Izraelci svojí demokracii a svobodu brání se zbraní v ruce. Zatímco mladí muži a ženy v Izraeli ve věku osmnácti let oblékají uniformu a nasazují svůj život za svojí zem, tak mladí Evropané ve stejném věku brečí nad kočkou, která spadla ze stromu. Zatímco izraelské ženy berou do rukou zbraň, aby chránili svoje domovy, tak mladí v Evropě a USA mají depresi z toho, že by se mohli dozvědět, že Kristus byl ukřižován. Demonstrují proti tomu, že byl zvolen Trump, že byl zvolen Zeman, že Duka je kardinálem, že v Polsku vyhrála strana PiS aniž se zamyslí proč lidé volí tak jak volí. Zblblí blahobytem a mírem. Víte proč padla Západořímská říše? Protože po dlouhé době blahobytu se nenašlo dost římských občanů, aby bránili svojí zem. Nebyly to nájezdy barbarů, byla to pohodlnost.
Měli bychom si vzít z Izraele příklad. Malý národ odolal islámské agresi a přestože je Araby nenáviděn, tak je respektován. Protože Židé ukázali, že odhodlanost a víra ve svou zem je silnější než soused, který je početně převýšil.
A teď mi povězte, jak může být někdy na Blízkém východě klid, když palestinští Arabové učí svoje děti nenávisti?
