Dnes je možné kritizovat cokoliv, svaté není téměř nic. Ovšem mnohdy, když dva dělají totéž, tak to není totéž. Napsat, že George Bush ml. byl šimpanz v Bílém domě, vyzní jinak než něco podobného napsat o Obamovi.
To samé se týká náboženství. Můžeme si dělat srandu z křesťanství, kritizovat křesťanství a zesměšňovat i Ježíše Krista, ale to přeci k nám tak nějak patří. Můžeme poukazovat na domnělou či skutečnou pedofilii katolických kněží a bude to v pořádku. Satira, ironie, kritika patří k naší civilizaci odnepaměti a nevyhýbala se ani Církvi v době, kdy Církev měla vliv na politiku v Evropě. Ostatně velmi často tato kritika a satira vycházela zevnitř samotné Církve.
Poukazovat na islám, dělat si srandu z chování muslimů, kritizovat islám a nauku islámu, poukazovat na negativní jevy související s islámem se ovšem pomalu stává trestným činem. Nemusí jít ani o kritiku, nemusí jít o ironii, satiru. Stačí ukázat fotografie zvěrstev páchaných ve jménu islámu, jako to udělala Marine Le Pen. Nebo jen poukázat na, z hlediska evropských zvyklostí, kriminální chování muslimů, jako to udělali dva představitele hnutí Britain First Paul Golding a Jayda Fransen. Marine Le Pen hrozí tři roky vězení, Paul Golding byl odsouzen na 18 týdnů a Jayda Fransen na 36. Nejsou první a nebudou ani poslední. Bohužel. Nemusíte štvát proti islámu. Stačí jen ukázat na to, jak se muslimové chovají, ukázat pravdu. Pravda se pak stává trestným činem, protože ukázat pravdu by mohlo být nebezpečné a utvrdit „stereotypy“ ve společnosti co se týče islámu a muslimů. (sic)
Nevím, asi stárnu, ale vždy jsem se domníval, že pokud je někdo odsuzován za své chování, tak to není proto, že má někdo proti dotyčnému předsudky, ale protože jeho chování vybočuje ze společenských a legislativních norem.
Trochu odbočím, ale jen proto, abych se zpět vrátil k podstatě svého článku. Nedávno byl na Slovensku zavražděn mladý novinář se svou přítelkyní. V médiích se objevily spekulace, konají se demonstrace proti vládě, přestože nikdo neví proč byli zavražděni, kdo stál v pozadí jejich vraždy. Smrt je vždy smutná, násilná smrt, které ukonči mladý život není smutná, je to tragédie, která by se neměla opakovat a stát by měl udělat vše pro bezpečnost svých občanů.
7.ledna 2015 byla vyvražděna redakce Charlie Hebdo. Vyvražděna byla muslimy, kterým se nelíbili satirické kresby tohoto humoristického časopisu. Ponechám stranou nakolik humor Charlie Hebdo byl vkusný a nakolik zraňující náboženské cítění a to nejen muslimů, ale také křesťanů a jiných náboženských skupin. Zatímco křesťané tento druh humoru přecházeli mlčením, možná maximálně písemným protestem, tak jen muslimové se cítili natolik uraženi, že většinu redakce vyvraždili. Na rovinu, ti které označujeme jako radikální, další s tím souhlasili, ostatní vraždění odsoudili, ale to je tak všechno. Ostatně i když muslim nesouhlasí s tím, že někdo vraždí, tak mu to nebrání dotyčného krýt, jak se o tom mohla přesvědčit policii v Belgii v případě Abdeslama, který se schovával ve čtvrti Molenbeek. Jde přeci také o muslima, ne?
Co se však stalo po zavraždění novinářů z redakce Charlie Hebdo? Byly demonstrace proti vládě, která to umožnila svým přístupem k náboženským menšinám? Která i přes předchozí útoky ze strany muslimů nedokázala své občany chránit? Ne, naopak se konaly demonstrace na podporu Charlie Hebdo, ale to jen tak na okraj. Důležité bylo, aby to někdo nezneužil proti muslimům, proti islamofobii. V čele semknuti prezident Hollande, kancléřka Merkel a představitel Palestiny Mahmúd Abbás. Té Palestiny, kde učí děti k nenávisti k Židům. Smutné, nebo spíše komické. Zatímco probíhala tato megademonstrace jednoty a semknutí, tak v islámských zemích probíhaly také demonstrace, ale proti Charlie Hebdo, de facto oslavující vrahy novinářů. Například v Alžíru, Pakistánu anebo Nigeru, kde demonstranti ještě stačili vypálit 8 křesťanských kostelů a modliteben a nebyli to žádní radikálové. Byli to jen muslimové.
Mnozí se ohání pravdou, ale pravda by měla být objektivní. Pravda je ta, že při vraždách umírají lidé. Pravda je, že vraždí lidé. Pravda je, že pohnutky jsou různé. Jenže nelze pravdu zamlčovat jen proto, že bychom urazili něčí náboženské cítění, nelze pravdu zamlčovat jen proto, že by to mohlo někoho utvrdit v jeho „předsudcích“. Předsudek totiž není nic jiného než vlastní, či přenesená zkušenost. A pravda by měla stát nad tím, zda se jedná o křesťana, muslima či vyznavače špagetového monstra.
Pokud tomu tak nebude, tak se nedivme, že obyvatelé Evropy se přestávají cítit jako občané svých států a volí ty, kteří vyjadřují jejich pocity. Jako se tomu stalo v Itálii. Vím, že kritika islámu ze strany nemuslimů je kritikou planou, pokud nezazní ze strany islámu. Žel i takoví jsou ovšem umlčováni a jejich hlasu není ze strany politiků nasloucháno. Jako například hlasu Ayaan Hirsí, která říká, že nejde oddělit teror od islámu.Nebo hlasu Salmana Hasana
To je ten problém. „Populisté“ jsou jen symptom problému, který politici neřeší.
