Slova, musíme pomáhat,jsou znakem neschopnosti Evropy podívat se pravdě do očí

Včera vyšel na iDnes (1) článek o tvůrci australské imigrační politiky, která je z pohledu mnohých tvrdá, ale účinná. Australští politici se neohání lidskými právy uprchlíků, ale bezpečnosti vlastní země a svých občanů.

A zde je hlavní rozdíl v chápání uprchlické krize. Zatímco evropští politici, z mě neznámých důvodů, zcela kašlou na bezpečnost vlastních občanů a na prvním místě jsou pro ně uprchlíci, kteří, jak se ukazuje, mnohdy uprchlíky nejsou, ale jen těmi, kteří hledají sociální výhody a mnozí z nich pak cestují za sociální dávky do zemí odkud tak „namáhavě“ utekli, tak australští politici jdou cestou zabezpečení bezpečnosti vlastní země. Jejich recept je vlastně jednoduchý. Utíkáš před válkou, hrozí ti nebezpečí ve vlastní zemi? Tak ti zcela jistě nebude vadit, když budeš v nějakém bezpečném státě, jako je Kambodža.

Ono to má svůj smysl. Jistě znáte pohádku „Pyšná princezna“, kde švec si zaběhl do vedlejšího království, kde si mohl zazpívat. Neběžel přes několik zemí, ale jen překročil hranice, kde si mohl zapět, aniž by mu něco hrozilo. Tak proč dnes „uprchlíci“ kráčí přes několik bezpečných zemí do Německa, Rakouska či Švédska? Těžko předpokládat, že jsou na poznávacím zájezdu, zvláště když si vybírají destinace, kde jsou nejvyšší sociální dávky na světě. A když jsem u té „Pyšné princezny“, tak si jistě vzpomenete, co se tím ševcem stalo, když oblékl královský šat. Naštěstí král Miroslav nebyl zkažen lidsko-právními organizacemi a tak nakonec švec došel své odměny a chtě nechtě si musel vzpomenout kdo je a na co má ruce.

Na internetu nedávno koloval vtip ve smyslu, že je nebezpečné se koupat v moři na libyjských plážích, protože vás mohou vylovit a vy se ocitnete v Itálii. Vtip, který poukazuje na to, že evropské lodě jezdí k libyjským břehům a tam zachraňují „uprchlíky“ místo aby je naložily a vyložily v nejbližším přístavu, v tomto případě v libyjském. Člověk ani nemusí propadat konspiračním teoriím, aby nedošel k myšlence, že se jedná o byznys. Že ani tak nejde o toho zachráněného uprchlíka, ale o peníze. Peníze, které ovšem vydá každý občan Evropské unie. Australané tento problém už skoro nemají. „Uprchlíci“ pochopili, že i když doplují k břehům Austrálie, tak stejně skončí na nějakém ostrově, kam Australané umisťují tyto „nešťastníky“.

Nemyslím si, že evropští politici nevidí, k čemu vede jejich bezbřehá politika tolerance a pomoci. Tak hloupí, přestože se dali na politiku, snad nejsou. Ani si nemyslím, že jsou naivní. Spíše si myslím, že jím to je jedno. Svoje mají jisté a jde jim o to, aby to jisté měli i do budoucna. Stačí si dovést pár stovek  tisíc vlastních voličů. Dovození je zvolí a ti původní to zaplatí.

Občas rád používám příměry z knih a filmů.  Zde si vzpomínám na scénu z filmu „Svatby pana Voka“, kde Vilém z Rožmberka radí Petrovi, aby se vzdal Kateřiny z Ludanic, protože jí její opatrovníci oškubali. Petr se i přesto nevzdá svého rozhodnutí Kateřinu si vzít, načež Vilém se podívá na svého bratra a říká, volně parafrázováno, „Šlechetnost nás ctí, dobré skutky zdobí naše erby, ovšem když na to máme“. Načež Petr odpoví, já se budu starat o dobré skutky a ty o finance atd.

Něco podobného jako v Mrazíkovi. „Medvěd se mi bude klanět, ale ty ohneš svůj hřbet". Evropští politici zdobí svůj erb, ale platí to daňoví poplatníci. Evropští politici se sklání před uprchlíky, ale celá ta tíha dopadá na záda občanů Evropy

A komu se tahle vnucená symbióza nelíbí, tak je vyvrhel.  Jak prosté drahý Watsone!

(1) Evropa jen hledá výmluvy