České a slovenské katolické špičky, proti nekontrolovatelné islámské imigraci

Občas bych si přál mít kouzelné kukátko. Zvláště tento týden a pozorovat reakce našeho katolického „lidumila, humanistu, génia vět bez obsahu, věrozvěsta nové doby, skromnost všech skromností, intelektuální pokoru“ P.Tomáše.Halíka

Jak Dominik kardinál Duka, tak předseda Slovenské biskupské konference arcibiskup Mons. Stanislav Zvolenský, se vyslovili proti nekontrolovatelné imigraci z islámských zemí. Ač rozdílnými slovy, tak vyslovili stejnou myšlenku a obavy o budoucnost Evropy, vycházející oba ze staletých zkušeností křesťanů a křesťanských zemí se střetem s islámskými zeměmi. Oba dva na to mají nejen právo, ale jako duchovní a teologové vědí, že je možné změnit liturgickou praxi, je možné reagovat na společenský vývoj a události, ale není možné změnit podstatu víry, její kořeny.

Dovolte mi udělat malou odbočku. Již kdysi jsem psal v jednom ze svých článků, že islamizace zemí jako je dnešní Irán, nebo Egypt neprobíhala najednou. Byl to proces trvající několik desetiletí. Po vojenském dobytí měli křesťané v případě Egypta, stejně jako zoroastristé v případě Iránu. Po počátečních krvavých čistkách a upevnění vojenské nadvlády, mohli křesťané, zoroastristé vykonávat vládní funkce, byť ne vrcholné, vykonávat funkce v úřední správě a všeobecně to bylo období, kdy křesťané a jiné, islámem uznané, náboženské skupiny, žily v relativním míru a pokoji. Muslimové je potřebovali. Potřebovali jejich znalosti, jejich praxi. Proto není divné, že po dobytí Jeruzaléma, když Fatimovský chalífát vyslal vojsko na znovudobytí, tak v čele islámské armády byl vezír, který byl křesťanem. Přesto křesťané z islámských zemí pomalu mizeli. Ne, nebyli vyvražděni. Konvertovali k islámu a důvodem byly daně, které na ně byly uloženy. Kdo nemohl zaplatit, měl jen dvě možnosti, konvertovat anebo zemřít. Když zaplatil, tak byl tolerován. Nakonec zůstali jen ti bohatí, kteří ovšem dále chudli. Proto se není čemu divit, že křesťané, kteří zůstali v islámských zemích, jsou většinou i dobře situovaní. Také je nutné dodat, že racionálně uvažujícím islámským panovníkům se konverze křesťanů k islámu nelíbila. Ne proto, že by křesťany milovali, ale přicházeli tak o zdroj příjmů.

Tohle jsou historická fakta, která jsou oběma církevním hodnostářům známa. Stejně jako je jim známo, že když muslimové dosáhli určitého počtu od pěti do deseti procent, tak si nejen vynucovali svůj styl života, ale chtěli, aby i ostatní se tomuto stylu přizpůsobili. Tedy jejich životnímu stylu. To se dělo ve všech krajinách, které muslimové dobyli. I v tom Španělsku, kde ovšem muslimové museli brát ohled na to, že sousedí s křesťanskými zeměmi, takže si nemohli dovolit, jak se říká, tlačit na pilu, protože věděli, že jim zdroj příjmu uteče přes hranice do křesťanských zemí anebo v případě války bude sloužit jako pátá kolona. Proto, i když Španělsko bylo pod islámskou nadvládou, tak se islám nestal dominantním náboženstvím a proto tam i míra tolerance vůči křesťanům byla větší než kdekoliv jinde v islámských zemích.

Dominik kardinál Duka vyslovil obavu z nezvratných demografických změn. Podobně se vyslovil i slovenský arcibiskup, který doslova řekl:

„Stáročná historická skúsenosť hovorí, že všade tam, kde sa kresťanské komunity dostali pod nadvládu moslimov alebo boli časom prečíslení, väčšinou tieto komunity buď postupne zanikli alebo zanikajú. Ak k tomu prirátame vysokú pôrodnosť v moslimských krajinách; stretnutie s islamom, hoci aj v modernej dobe, vyvoláva oprávnené obavy. Stojíme na prahu novej dejinnej situácie, o ktorej sa v tejto chvíli nedá predpovedať, ako dopadne. Západný postkresťanský svet sa podobá na pacienta, ktorý si privodil vážne zdravotné ťažkosti svojim životným štýlom. Pacient sa však svojho životného štýlu nechce vzdať, radšej sa rozhodne podstupovať liečbu symptómov, neskôr by sme mohli povedať tak obrazne – prijme paliatívnu liečbu, aby ho blížiaci sa koniec príliš nebolel.“

Nikdo na světě nemůže tyto dva významné duchovní nazvat radikály, xenofoby, či dokonce islamofoby a přesto vyjadřují stejné obavy, jako ti, kteří tak nazývání jsou. Ano, budou za svá slova odsouzeni, budou nazváni zastydlými katolíky v barokní době, ale nikdo nemůže popřít, že jejich slova mají racionální základ založený na zkušenostech. Na islám je totiž potřeba se dívat prizmatem historie, teologie a islámské nauky. Ne pohledem dnešního "změkčilého" humanisty, který má dilema, když liška sežere zajíce.

A paradoxem je, že o jejich slovech nebude nikdo diskutovat, protože ti co tak „milují“ jinakost, nediskutují. Stačí jim nálepky. I když i ty jim dochází. Jeden čas se mi líbilo, když někdo řekl, že jeho odpůrce má fašistické myšlení. Aniž mu došlo, že podobně „argumentovali“ právě ti fašisté, ale i nacisté a komunisté,byť ze svého ideologického pohledu.Tedy ti, kteří nepřipustili jinou než svojí pravdu a za tu pravdu byli ochotni i vraždit. A stejně jako jim, i těm dnešním „lidumilům“ a „humanistům“ je na obtíž demokracie.

Dějiny jsou sice cestou z bodu A do bodu B, ale občas je třeba, aby se kolo dějin několikrát otočilo.