Pohádka o bílé Sněhurce už tu byla. Jen jí zavraždil černý muslim.

Někdy mám pocit, že naše společnost je založena jen na omlouvání neomluvitelného. Ustupování a vzdávání se vlastních hodnot, zvyků, tradic. Prostě takový patvar, kde si každý najde to svoje, hlavně, když to neurazí ostatní. 

Před několika dny objevila informace o pohádce, kterou namluvil známý český herec, kde Sněhurka měla nechutně bílou pleť. Asi nemá smysl mluvit o obsahu a konci této pohádky, protože předpokládám, že to zná každý. Nebo aspoň skoro každý.

Osobně mi ta pohádka přišla celkem praštěná a nechápu, proč by děti v předškolním věku měly být indoktrinování podobnými bláboly. Pravda, pohádky měly vždy funkci vychovávat a připravovat na život. Takže čert byl čert, čarodějnice byla čarodějnice a to bez kompromisu. To až v poslední době se objevuje v pohádkách relativizace zla. Nic není černé a nic není bílé, a když to je černé, tak to může být lepší než bílé a vůbec nejlepší je pohybovat se v šedé neutrální zóně.

Jak prosté milý Watsone, že?

A zatímco v pohádkách dobro vítězí nad zlem a zlo je po právu potrestáno, tak v´naší společnosti je zlo obhajováno a dobro je zváno extremismem. Ostatně jak se o tom přesvědčila sedmadvacetiletá Němka Selina, která vypověděla, jak byla znásilněná o silvestrovské noci v Kolíně. Dnes je objektem výhružek a byla nazvána nacistkou a rasistkou. To jiná znásilněná žena pracující v aktivistickém hnutí pro imigranty musela o svém znásilnění mlčet. Její výpověď by přeci mohla poškodit nejen uprchlíky, ale také organizaci No Borders. No nakonec promluvila.

Zatímco tyto dvě ženy měly štěstí, že přežily, tak jedna mladá, krásná Švédka před pár lety toto štěstí neměla. A navíc to byla ikona multikulturního hnutí. Touto mladou ženou byla Elin Krantz, která na motivy švédské hymny nazpívala píseň „Pusť si mezi stehna Žlutého i Černého“. Tato mladá žena vystupovala aktivně ve prospěch imigrantů, relativizace kultur a ve prospěch multikulturalismu. 26.9.2010 byla znásilněná a zavražděná Etiopanem Ephremem Tadele Yohannesem.  Člověkem za jehož práva a zvyky bojovala.

Kdo za to všechno může?

Nejsou to ty mladé ženy, nejsou to dokonce ani ti aktivisté. Vina za to vše padá na evropské politiky, politicko-korektní média a lidi, kteří ve své „všeobepínající lásce“ lžou. Jako například u nás Tomáš Halík.  Zamlčování, lži nikdy nikomu nepomohly. Relativizace toho co se děje je snahou o chlácholení. Jenomže pravda je mnohdy krutá. Stejně jako v pohádkách, než se jich ujali multikulturalisté a lidé snažící se o relativizaci toho co se děje.

Nepopírám, že mnozí z těch co chtějí pomáhat, mají dobré úmysly. Jenomže vidí jen to dobro a zapomínají na staré přísloví…..“Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“.