Katolický odpor v nacistickém Německu -1 část

Je už pravidlem, že když se řekne nacistické Německo, tak mnozí vyrukují s tím, že Církev podporovala Hitlera a stála věrně po boku nacistického režimu. Je těžké proti takovým lžím bojovat, zvláště, když ty lži jsou pro některé příjemnější než pravda. Bohužel. Jako důkaz uvádí uzavřený konkordát mezi Německem a Vatikánem, aniž vůbec tuší, co to konkordát je.

Začněme však od počátku. V roce 1927, kdy ještě vůbec nebylo jasné, že se nacisté dostanou k moci, zakázali němečtí biskupové číst a rozšiřovat Rosenbergův "Mýtus 20 století", což byla bible nacistického antisemitismu. Nikoli Mein Kampf, jak se mnozí domnívají, a o rok později vydalo Svaté oficium závazné prohlášení proti nacistickému antisemitismu. O tři roky později němečtí biskupové společným prohlášením zakázali německým katolíkům vstupovat do NSDAP, stejně jako tuto stranu volit a to pod trestem exkomunikace.

Není proto náhodou, že v oblastech, kde měli katolíci většinu získali nacisté ve volbách nejméně. Například v Bavorsku, které je převážně katolické,  nacisté nedosáhli ani 20 procent, přestože na celoněmecké úrovni získali v průměru nad 30 procent hlasů.  Nacisté si uvědomovali, že získat katolíky bude velice obtížné. Proto Hitler v roce 1933, když se stal německým kancléřem, projevil zájem o uzavření dohody s Vatikánem (konkordát) a tak získat na svou stranu německé katolíky.

V tomto měl podporu von Papena, který byl představitelem katolické strany Centrum, který se domníval, že přes vše, co nacisté hlásali, dokáže Hitlera ukočírovat a mít pod kontrolou. A toto přesvědčení vedlo von Papena  k tomu, že přesvědčil prezidenta Hindenburga, aby jmenoval Hitlera kancléřem a tím vyřešil patovou situaci, která vznikla po volbách. Byla to jen iluze, jak se mohl von Papen a němečtí katolíci přesvědčit zanedlouho.

Katolická strana Centrum byla zakázána. Franz von Papen byl uklizen do Turecka jako velvyslanec. V Německu byl zakázán katolický tisk, zakázána výuka náboženství, začalo docházet k pronásledování jednotlivých kněží a omezování činnosti řeholních řádů, hlavně Jezuitů. Ruku v ruce s tímto došlo i k zákazu laických katolických spolků a organizací.

Nástup nacistů k moci nezůstal bez odezvy ani u špiček německé Katolické církve. Již v březnu 1933 němečtí biskupové vydali prohlášení na své konferenci ve Fuldě, kde sice uznávají legitimní nástup nacistů k moci, ale dodávají:  "Pastýři německých diocézii chtějí potvrdit, že odmítavý postoj Církve vůči nacionálně socialistickému hnutí nadále zůstává nadále v trvalé platnosti a rok poté pověřují Josepha Teusche, biskupského vikáře v Kolíně nad Rýnem, sepsání knihy, v níž by vyvrátil teze vytýčené v Rosenbergově knize "Mýtus 20. století".

Co se týče roku 1933, tak to byl i rok, kdy nacistické jednotky SA začala demolovat židovské obchody, kdy Židé začali být vyhazování ze zaměstnání. Katolická církev se proti tomu okamžitě postavila. Kardinál Michael Faulhaber na to reagoval svými kázáními, které byly na téma "Židovství, křesťanství, němectví", kde ukázal na židovské kořeny naší civilizace a kultury, kde odsoudil násilí na Židech a rasimus, který je v rozporu s katolickou naukou.  Jeho vystoupení znamenalo okamžití vzestup protikatolických útoků v nacistickém tisku, hlavně v plátku Der Stuermer, , kde pan kardinál byl nazván "židovským dobytkem, svinským psem, zrádcovskou sviní!"

O rok později byl na pana kardinála spáchán neúspěšný atentát příslušníkem SA. Zatímco na pana kardinála neúspěšný, tak na významného politika katolické strany Centrum Ericha Klausenera úspěšný. Ve stejném roce byl pozván kardinál Faulhaber k Hitlerovi. Tato schůzka skončila velice rychle, kdy rozzuřený Hitler nechal pana kardinála vyvést, protože pochopil, že Katolická církev nebude stát nikdy na jeho straně. Zvláště, když se snažil pana kardinála přemluvit k podpoře nacistické politiky a dostalo se mu odpovědi "Pro nás to není otázkou taktiky, nýbrž otázkou dogmaticko-morálních zásad"

Jak se zvyšoval nátlak na Církev a čím více nacistický režim ukazoval svojí pravou tvář, tím více rostl odpor katolické církve k nacistickému režimu. Začalo zatýkání katolických věřících, později katolických kněží. Na biskupy si nacisté netroufli. Přeci jen, katolíci, ač v Německu v menšině, byli významná skupina a to nejen mezi prostým lidem, ale i mezi německou generalitou. Zlomem se stal rok 1937, kdy v Německu byla rozšířena encyklika "Mit brenneder Sorge", kde byl nacismus odsouzen papežem Piem XI. a která byla napsána poprvé v jiném jazyce než latinském a o jejíž existenci do posledního dne nacisté neměli tušení. Pak se rozpoutalo peklo, protože odsouzení nacismu, díky encyklice, získalo mezinárodní rozměr a přímé vstoupení Vatikánu do toho, co se v Německu dělo.

Nelze opomenout, že to bylo v době, kdy si ještě vlády USA, Velké Británie a další, dělali o nacistickém režimu iluze a nacistický režim byl obdivován pro zvládnutí hospodářské krize. Dokonce i němečtí Židé si namlouvali, že to, co se děje v Německu je jen krátká bouře, po které nastane klid. Že tomu tak nebude naznačil následující rok 1938. Rok zvratů a prozření i části německých protestantů.

Pokračování v dalším blogu