Pan prezident Asad je jedinou nadějí pro syrské křesťany

V evropských médiích je pan prezident Asad líčen jako zločinec, likvidující děti, ženy a nemocnice podle toho jak se vyspí. Neviňátko rozhodně nebude, otázkou je, zda má jinou možnost.

Válečný konflikt trvá v Sýrii bezmála pět let. Pět let utrpení syrského lidu, pět let hrůzy, beznaděje a strachu. Z médií se dozvídáme, jaké zločiny syrský režim spáchal na svém lidu. Chemické zbraně, po jejichž použití příslušníci Bílých přileb se prochází dotčenými místy v krátkých tričkách a sandálkách. Zničené nemocnice, kdy jen v Aleppu, dle toho co psal náš tisk, bylo zničeno více nemocnic než má celá Česká republika. Pokud by to byla pravda, tak by Sýrie měla nejlepší zdravotnické pokrytí na světě.

Dnes už nikoho nezajímá proč a jak celý ten konflikt začal a svým způsobem to už je jedno. Pravda je vždy tak nějak uprostřed. V arabských islámských zemích nikdy nebyla demokracie vítaná a všechny arabské země jsou autoritářské. Záleží jen na míře a také na čí stranu se tyto země kloní. V Egyptě experiment s demokracii zkoušeli a zkoušejí, ale poslední pokud dopadl tak, že armáda musela svrhnout svobodně zvolené Muslimské bratrstvo, protože demokracie byla pro tyto islámské fundamentalisty výtahem k moci. Výtahem k prosazování islámského práva a útlaku náboženských menšin, útlaku jinak smýšlejících Egypťanů. Je egyptský prezident diktátor? Je! Musí být, pokud chce, aby Egypt nebyl pouze náboženskou zemí. Podobně tomu je ve všech arabských státech. I v tom opěvovaném Tunisu je víceméně trvalé stanné právo.

Pokud mluvíme o demokracii, máme na myslí demokracii evropskou, která vzešla z politického, náboženského a filozofického dialogu, kdy každá zájmová skupina musela ustoupit a že ta cesta k demokracii byla trnitá a dialog byl mnohdy zabarven do ruda krví zúčastněných. Snad to, že žijeme v období míru, rozbředlých dialogů a nejlepším ekonomickém období, nám brání vidět svět jinak, než očima těch, kteří si myslí, že všude na světě lidé smýšlejí stejně. Zapomínáme, že díky historickému vývoji je v mnoha zemích zásadnější náboženství než politika, pokud ta politika neodporuje náboženství. A to je problém nejen v Egyptě, ale také v Sýrii, kde vládnou Alevité, tedy příslušníci šíítské sekty, ale většina obyvatel se hlásí k sunnitskému islámu. V Sýrii nejde o demokracii, ale o to, jaká odnož islámu bude mít hlavní slovo a určovat budoucnost země. Myslet si, že aktivisté bojující proti syrskému režimu bojují za demokracii je naivní. Oni bojují hlavně za islám.

V mediální smršti co všechno prezident Asad provedl, ať skutečně anebo domněle, zaniká hlas jedné náboženské menšiny. Hlas syrských křesťanů. Syrští křesťané stojí na straně prezidenta Asada. Ne proto, že by byl lidumil, ale proto, že on je pro ně zárukou náboženské svobody, která je pro ně důležitější než svoboda politická. Syrští křesťané moc dobře vědí, co to znamená žít pod nadvládou sunnitských muslimů. Stejně jako to vědí egyptští křesťané, kteří jsou i přes současný režim který je chrání, neustále vražděni a ponižováni. Ostatně to není nic nového, křesťanům se vždy dařilo lépe pod vládou těch, kteří více než na islám mysleli na prosperitu své země. Jakmile vláda autorativních vládců, dbajících spíše než na náboženství na prosperitu své země, skončila nastávali pro křesťany a jiné nemuslimské náboženské skupiny zlé časy.

Syrští křesťané vidí události jinak než Západ a snaží se, aby Západ o událostech v Sýrii informoval objektivně a nikoli na základě dojmů a politických zájmů. Nejspíše marně. Naposledy se tak ozvaly syrské jeptišky, znechucené tím, jak se na Západě informuje o událostech v oblasti Gouthy.

„V Damašku, právě z oblasti Gouthy, začaly útoky na civilisty žijící v části kontrolované vládou, a ne naopak. A je to sama Goutha, kde – je třeba to ještě připomínat? - civilisté, kteří nepodporovali džihádisty, byli dáváni do železných klecí: muži, ženy vystavené venku a používané jako lidské štíty. Goutha: okrsek, kde dnes civilisté, kteří chtějí utéct a utíkají do vládní části, když využívají poskytnutého příměří, jsou na mušce rebelských ostřelovačů. Proč tato slepota Západu? Jak je možné, že ti, kdo informují, dokonce i v církevní oblasti, jsou tak jednostranní?“

Nejsou první, předtím se již ozvala řeholní setra Dordiny. „Doposud převládal názor, že syrská vláda potlačuje reformy a že povstalci jsou ubohé oběti. To však vůbec není pravda“

Stejně jako biskup Abu Khazen“

„Ruský zásah v Sýrii demaskoval komedii údajných operací Spojených států amerických. Když bombardovali Američané a jejich spojenci, Islámský stát expandoval. Když začali bombardovat Rusové, začal se Islámský stát konečně stahovat.“

Je tedy na místě otázka. Jde Západu o mír na Blízkém východě a v Sýrii anebo jde jen o geopolitické zájmy bez ohledu na to, že když zvítězí vize západních státu, tak to bude znamenat útisk náboženských menšin, jiný diktátorský režim, ale ten diktátor bude náš? Protože zkušenosti po Arabském jaru jinou možnost nenabízí.