Ach ten islám, jeho vzdělanost a tolerance

Napsal jsem desítky blogů o islámu, kde jsem se snažil objasnit islámskou nauku a praxi a došel jsem k tomu, že vlastně vše se opakuje, protože islám je veskrze jednoduchá nauka, založená na Koránu a skutcích Mohameda. 

A přesto si myslím, že o tom má smysl psát. Ne proto, že by se v islámu dalo objevit něco nového, úžasného, co způsobí převrat v myšlení islámských učenců a přepíše to historii, ale proto, že dnes a denně se objevují snahy islám srovnávat s křesťanstvím a dalšími náboženskými systémy. A to nejen muslimy, ale také křesťany, agnostiky a i ateisty.

Myslím si, že má to smysl už jen kvůli nesmyslným úvahám, že v islámu je 14 století a tudíž je tam, kde bylo křesťanství ve čtrnáctém století. Tohle je nejen nesmysl, ale demagogie, snaha o podsunutí, že náboženství je něco jako člověk, který se narodí, je dítě, pak huberťák a nakonec dospěje. Je to nesmysl přikládat náboženským systémům evoluční atributy. Každý náboženský systém si nese určité archetypy dané jeho zakladatelem. V případě křesťanství je to Ježíš, v případě buddhismu je to Buddha, v případě islámu je to Mohamed a tak by se dalo pokračovat. Apologeti islámu se ovšem snaží navodit pocit, že Mohamed a Arabové žili ve vzduchoprázdnu, nikdy se nepotkali s civilizací, prostě se asi tak nějak zjevili. Jenomže to je nesmysl. Mohamed žil v šestém století, určeného od narození Krista. Nebo v 38 století podle židovského kalendáře. Podle římského se narodil ve 14 století od založení Říma. Ale ať už byl jakýkoliv rok podle různých kalendářů, tak lidé žili ve stejné době a díky kulturní výměně měli přístup ke stejným informacím a měli zhruba i stejné znalosti.  Nebo mi snad obhájci této teorie chtějí namluvit, že Jehovisté jsou v druhém století a Moonisté v prvním století apod.? Nemluvě o dalších sektách, které vznikají v tomto století.

Dalším oblíbeným nesmyslem je, že islám byl tolerantní, byl vyspělý a díky islámu Evropa poznala Aristotela, antickou vzdělanost a islám byl popudem k renesanci.  Islám nebyl nikdy tolerantní.  Onu „toleranci“ islámu ukázal již jeho zakladatel Mohamed, který nechal vyvraždit židovské kmeny, nechal zavraždit svoje protivníky a to včetně žen, mnohdy i před jejich očima.  Křesťané a židé žili v islámských zemích od počátku v podřízení a to i v době, kdy islámský svět ovládal racionalistický směr zvaný muttazila, kdy byl kladen důraz na rozumové poznání.  Islámský svět, kdy můžeme mluvit o rozvoji islámské filozofie založené na Aristotelovi, Platonovi a dalších antických filozofech. Islámský směr, který je možné nazvat palácový, protože vyhovoval islámským vládcům, což byli Ummajovci a Abbasovci, směr, který byl také velmi krutý a který potlačoval teologické pojetí islámské nauky dnes známé jako sunnitský islám. V tomto období vzdělaní křesťané zastávali významné pozice na panovnických dvorech. Proč křesťané? Protože oni jediný byli v té době vzděláni v antické filozofii. Oni znali Aristotela, Platóna, oni znali díla antických lékařů, které také překládali do arabštiny. Antická filozofie byla křesťanskému světu velmi dobře známa. Islám nepřinesl nic, co by křesťanský svět neznal. Jenom Aristotela nikdo neuměl uchopit a to již v době před křesťanstvím. Že se v islámském světě vyskytli lidé jako Averroes, kteří vzbudili zvědavost křesťanských učenců, bylo dané tím, že znalosti antické filozofie jim byli předáni byzantskými křesťany, znalosti matematiky Peršany atd. Je zajímavé, že tito lidé jako ibn-Rushd jsou v sunnitském islámu považováni za heretiky, právě proto, že se snažili skloubit islámskou nauku s rozumovým poznáním. A ani v západním křesťanství nelze mluvit o absenci znalostí antické filozofie, Boethius se chystal přeložit kompletního Aristotela do latiny, Svatý Augustin Aristotela cituje ve svých dílech, stejně tak irští mniši, kteří měli velký vliv na obnově Evropy a to nejen duchovní.

Islám neměl vliv ani na renesanci. Renesance je jen historický pojem, kterým si historici snaží ulehčit určité etapy vývoje evropské společnosti. Renesance, tedy epocha, kterou si pod tímto pojmem představujeme, byla vyvrcholením snah Karla Velikého o obnovu Římské říše, po staletích chaosu, epidemií hladomoru. A největším popudem k rozmachu ve 13 a 14 a patnáctém století byly morové epidemie, kdy vymřela téměř půlka Evropy a zůstalo zde ohromné majetkové bohatství, vytvořené od devátého do 13 století. Najednou zde byly ohromné prostředky na stavebnictví, písemnictví a vedlejší zájmy nejen šlechty, ale také měšťanů.  Vzhledem k tomu, že morová epidemie postihla i islámské země, tak je možné srovnání. Zatímco v Evropě to znamenalo rozvoj architektury, ještě větší touhy po vzdělání a bádání v oblastech astronomie, fyziky, mechaniky, tak v islámském světě končí období, které apologeti islámu vydávají za Zlaté období. Důvody jsou nasnadě, nejenže se začal prosazovat sunnitský islám a to díky al-Ghazálímu, ale také vymřeli křesťanští a židovští poddaní, kteří byli hnacím motorem oné bájné doby islámu. Protože bohatství islámských zemí v té době pocházelo nejen z výbojů a válečné kořisti, ale hlavně z daní křesťanů a židů, za to, že mohou praktikovat svojí víru. Proto islámští vládci neměli moc zájem na konverzi křesťanů k islámu na rozdíl od islámských učenců.

A tohle vše je třeba neustále připomínat, protože zatímco se evropská civilizace mění a vyvíjí, tak islám je pořád v době Mohamedově. Tedy tam kde byl i v tom křesťanském 14 století.