Den vlčích máku, Den těch, kteří bojovali za naší svobodu

Lidé mají neuvěřitelnou schopnost zapomínat na předchozí generace. Na předky, bez kterých bychom dnes byli někde jinde, případně nebyli vůbec. 

Mám rád dnešní den, ne proto, že je svatého Martina (mimochodem Martin z Tourse byl také voják), ale hlavně proto, že to je den, kdy si připomínáme památku lidí, kteří padli v První a Druhé světové válce. Zatímco ta Velká válka, jak byla původně První světová pojmenována, tak Druhá světová válka i přes desetiletí je pořád naší součástí a nejen proto, že dosud žijí její pamětníci.

V každodenním shonu si ani neuvědomujeme, že bez obětí vojáků v Druhé světové válce bychom dnes asi žili v jiném světě a to i přesto, že zatímco na Západ od našich hranic vojáci přinesli svobodu, tak pro nás to znamenalo čtyři desetiletí rudé totality a z počátku i rudého teroru, který smetl vojáky, kteří bojovali na západní frontě. Zatímco vojáci z Východu byli oslavování, tak ti ze Západu jakoby neexistovali. Přitom to byli právě oni, kteří jako první bojovali s nacistickým Německem a nasazovali svůj život, zatímco komunisté vesele podporovali nacistický režim ve formě dodávek surovin a potravin ze Sovětského svazu.

Mám pocit, že se vojákům bojujícím v Bitvě o Británii, bojujícím v Africe po boku Australanů, Britů, Novozélanďanů a dalších národů sdružených pod britskou vlajkou dodnes nedostalo satisfakce, kterou si zaslouží. Je to zvláštně bolestné, když Svaz bojovníků za svobodu vede komunistický donašeč a komunisté jsou rehabilitováni díky našemu prezidentovi a ČSSD. Komunisté, kteří viděli jen SSSR a vojáky ze Západní fronty poslali do koncentračních táborů, vězení a některé popravili či donutili opustit republiku.

Moje vzpomínka však patří i těm vojákům, kteří bojovali na Východní frontě a zvláště těm, které komunisté nechali zlikvidovat, jen proto, že neměli ty správné rudé názory. I ti, co bojovali na Východní frontě, bojovali za naší svobodu a nebylo jejich chybou a vinou, že nakonec místo svobody nám v čele se Svobodou přinesli společně s bratry Sověty nesvobodu a žalář.

Vzpomínám a věřím, že nejsem sám, protože svoboda je to nejcennější co máme a za svobodu bychom měli bojovat i dnes, kdy se objevují různé tendence svobodu omezit ve jménu nějakých „pseudohumanistických“ hodnot, protože za svobodu bojovali kdysi i staří Řekové, kteří si mohli užívat blahobytu v Perské říši, ale byli by nesvobodní. Svoboda a nejistota z ní vyplývající byla pro ně více, než blahobyt v nesvobodě.

Je zarážející, že dodnes existují lidé s nostalgii vzpomínající na komunistickou diktaturu, kde svoboda byla nahrazena levným bůčkem a pivem.